Zkostnatělá česká fantastika

Na loňské Anime Show v Bratislavě jsem absolvoval přednášku zabývající se podobným tématem. Oba přednášející ukazovali příklady práce s LGBTQ tématy v amerických filmech, seriálech a knihách. Byla to poučná přednáška končící podobným výkřikem jako tento článek, tedy že v tuzemských luzích a hájích je to všechno na hovno. Tak jsem se přednášejících zeptal, zda mají nějaké příklady, zda mají načtenu českou a slovenskou fantastiku, aby mi doložili na praktických příkladech, jak moc na hovno to je. Opět jen fráze prozrazující bohapustou neznalost maskovanou za povýšenecké pohrdání tuzemskou tvorbou. Jsem unavený starý bílý heterosexuální muž, přesto jsem se pustil do debaty, kde jsem se právě nad tou neznalostí pozastavil. To samé bych si dovolil udělat nad tímto článkem a nejsem mezi diskutujícími první, takže pominu již vyjmenované praktické příklady.

Já o tomhle tématu debatuji se svými studenty literatury, kteří považují právě tohle téma za velmi atraktivní a mnozí z nich v tuhle chvíli knihu či povídku s podobným tématem píší. Podporuji je v tom. Je-li to jejich životní téma, neměli by se bát jej psát. Mají ovšem načteno a jak už tady na příkladech bylo uvedeno, prostě o tom tématu něco ví a ví, že se v české fantastické literatuře objevuje a to i v mnohem civilizovanějších podobnách, než třeba u Martina Moudrého. Svým studentům ale kladu jednu důležitou otázku: Vychází potřeba tuto literaturu psát z vaší podstaty, z vaší autorské touhy nebo z toho, že "takové je volání doby a vy jej chcete vyslyšet?". Jako dítě vyrostlé za socialismu jsem trošku na "požadavek doby" v kultuře alergický. Naopak si jako autor prostě vážím autorské svobody. Sám tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku. Autor, pokud to odpovídá duchu jeho knihy a autorskému přesvědčení, nechť není pranýřován ani za to, že v jeho knize parta vesnických strýců zkope černošskou holčičku na vozíčku, polije benzínem a zapálí. Stejně tak by měl ale i autor mít právo vzít jinou černošskou holčičku na vozíčku, která si k němu přimontuje rotační kulomet, který ty chlápky pokosí, jejich mrtvoly pochčije a pak si to odletí rozdat se svou transgender přítelkyní obřím připínákem. Pomiňme věc zákona jako vyzývání k rasismu či propagaci nacismu, bavíme se o autorské tvorbě v různých podobách a v různém kontextu. Podstatou je, že základem musím být autorská svoboda a touha napsat věci právě tak a ne jinak bez ohledu na požadavek doby. Logicky pak z rozložení sexuální orientace v populaci, ať už vezmeme ona zprofanovaná procházkovská 4% homosexuálů a 10% lidí se sklony k homosexuálnímu chování, nebo jiné výzkumy posouvající tu hranici výše, vyplývá, že pravděpodobnost vzniku podobně zaměřené literatury je v českém kontextu prostě velmi malá. Předpokládám totiž, že autor píše o tom, co je mu blízké. Kdo rád drobné Asiatky s malými prsy, těžko bude popisovat příběh o lásce dvou macatých černochů. Tak to prostě je, i když autorská tvorba se může, samozřejmě, zabývat i tématy, která jsou člověku blízká intelektuálně, ne už biologicky. I to je naprosto v pořádku (pokud to tedy progresivisté dovolí, protože už od časů Vechtenova Černošského nebe víme, že to tito lidé nemívají lehké). Autorů, jejichž touha psát toto téma z jejich podstaty, bude prostě málo. Přesto se takoví aktuálně vyskytují. V současnosti třeba Theo Addair, který se objevil v naší antologii Ve stínu magie a zrovna jeho celou tvorbu doporučuji k prostudování. 

Pro mě osobně je důležité, že třeba tento autor píše prostě to, co je mu blízké a co napsat chce. Zapadá to do požadavku doby? Ano, ale píše-li to sám o sobě, je to v pořádku. V pořádku by však nebylo, kdyby autoři byli nuceni podle požadavku doby psát nebo naopak byli odsuzováni za to, že píší něco, po čem zrovna doba touží. Výkřiky o tom, že tady a tady je poslední bašta bílého heterosexuála jsou stejně hloupé jako výkřiky, že autoři české fantastiky jsou šovinističtí debílci. Někdo holky, jiný vdolky. Neříkám nic nového, ale evidetně je třeba to opakovat. Autoři, kteří pomáhali definovat českou fantastiku jako třeba Jaroslav Velinský, nemohli za socialismu psát prostě proto, že jejich dílo neodpovídalo požadavku doby. Buďmě na to opatrní a buďme svobodní. Když chce někdo psát o lásce dvou homosexuálních kosmonautů a je to k učtení a najde-li si to své čtenáře, je to fajn a kdo to odsuzuje a křičí, že tudy cesta nevede, je vůl. Když chce někdo psát o svalnatých bijcích sekajících hlavy zlotřilým feministkám a klátících prsaté zrzky, které jak všichni víme, mrdají nejlíp, a je-li to k učtení a má-li to své čtenáře, tak kdokoliv to odsuzuje a zatracuje a říká, že požadavek doby je jinde, je, s prominutím, vůl korunovaný. 

Tento článek a diskuzi u něj jsem objevil s křížkem po funuse díky FB, ale zaujal mě natolik, že jsem vše pročetl i se svými dvěma draky řádícími mi za zadkem.

Text mi přijde v pohodě a podle mě se autorce podařilo to, co snad bylo účelem - rozproudit diskuzi. Souhlasím se zkušenějšími autory, že "příběh je šéf" a cpát do děj jakákoliv témata, protože je to "trendy", je kravina.

Možná ale tato diskuze pomůže ukázat prstem (v dobrém) na mladé i zavedené autory, kteří píší jinak, než je ten tradiční mustr, který se autorce článku příčí. Asi by stálo za to navázat v Sardenu na tento směr a zkusit je čtenářům představit. Přiznám se, že o Leošem Kyšou zmiňovaném Theo Addarovi (pardon, nevím jak toto jméno skloňovat) vím akorát to, že se zúčastnil několika literárních soutěží (stránky PAF teď nefungují, takže ani nezjistím kterých a s jakými výsledky).

Jedna osobní poznámka - jsem trapně europoidní (nemám rád termín bílý - nejsem zeď vymalovaná Primalexem), heterosexuální muž, který byl strýcem už v den svého narození. Přesto jsem v povídce, která mi vyšla v XB-1 5/2018 vykreslil homosexuální postavy a dokonale mi do příběhu zapadaly, byť ta linka nebyla ani zdaleka hlavní. I tak ale výskyt "homo prvku" čtenáři v reakcích zmiňovali, jako by na něm nějak záleželo. Možná je zbytečné se nad ekologickými, LGBT a dalšími pro někoho kontroverzními tématy vůbec pozastavovat...

Za mě díky za ani ne tak samotný text, ale spíš impulz díky kterému jsem se nemálo dozvěděl.

P. S.: Přijde mi vtipná kontrolní otázka "křestní jméno spisovatele Neffa". Nejradši bych napsal Ondřej i Vladimír.

Úvodné článek mi připadá jako pláč nad tím, že Alraune už dlouho nic nového nevydala, případně nad tím, že osvědčená dvojka Hlávka/Vybíralová dále nerozvíjeli motiv své "Dračice".

Když vezmu komentáře, tak některé vydají za samostatné články - a mnohem kvalitnější, než je ten původní.

Correia - Lovci monster se bohužel zvrhli z prvotřídního vodvazu do klasického zachraňování světa na dlouhé lokte a Ringovo oživení bylo příliš krátké. Na druhou stranu je to psané skutečnými uživateli zbraní a v textu je to znát. Problémy jsou bohužel s českou terminologií, ale na tom se pracuje...

Žehrat na to, že je česká fantastika zkostnatělá? Proč?

Je tu jen málo zájmových skupin, málo konkurenčních webů, málo časopisů/občasníků, málo recenzistů a málo odvážných autorů ochotných prorazit klany.

Skoro každý začínající autor má nějaký problém. Někteří potřebují třeba jen pomoci s jazykem, někteří i s příběhem. Ale takhle to tady nefunguje, protože nakladatel někomu neznámému, bez přímluvy, beze jména pomocnou ruku nepodá. Nakladatel je ve většině případů jen obchodník a v literatuře jako takové vidí jen obchodní příležitost, nic víc. Je mu úplně jedno, nehledě na kvalitu, jestli je tam větší multi-kulti maglajz (teda, hlavně aby to neuráželo čínské přátele a nezavřelo to dveře na tamní trh), gender košér, nebo vyvážená barevnost ve hře na hrdiny – hlavně, že se všechno prodá s pořádným ziskem.

Na jedné straně existuje možnost psát povídkovou formou a zkoušet obesílat různé redakce (pokud autor nechce zůstat jako zoufalec v zajetí webových literárních serverů), na druhé straně při textech románového rozsahu ho (každá) redakce napoprvé odmítne hned, a je jedno, co odpoví autorovi, odpoví-li vůbec.

Někdo má takzvaně štěstí a prosadí se – což znamená, že náklady na editora textu na sebe vezme nakladatel včetně nezbytné reklamy a jeho jméno se stane známějším, bude se o něm psát a vstoupí tak mezi klany.

Na druhou stranu, pokud začínající autor si věří a opravdu chce mít svoje dílo na pultech knihkupectví (a nemůže prorazit kruhy, protože ho prostě nechtějí pustit mezi sebe), může si ho vydat vlastním nákladem. Ne každý je dostatečně bohatý a může si dovolit pořádně zainvestovat třeba na propagaci, pak se holt musí spoléhat na neviditelnou ruku trhu. Třeba si toho někdo z čtenářstva všimne (a třeba taky ne, to je osud).

Ale dejme si ruku na srdce, kdo se tady psaním reálně uživí? Diskuze zavíří a časem prach sedne…