V našem seriálu se pomalu, ale jistě dostáváme na tenký led. Pokud v případě titánů Heinleina, Asimova a van Vogta vyšlo v češtině poměrně dost děl z jejich raného období, nelze toto konstatování bohužel zopakovat v případě autorů dalších. Dostáváme se tak do situace, kdy jednotlivým autorům vyšlo ze zájmového období 30. a počátku 40. let minulého století v češtině minimum děl. Nezbude mi proto než alespoň pro zajímavost se u některých autorů zmiňovat i o pracech vyšlých po roce 1942.

Učiňme nyní po vzoru největšího českého lyžaře, scifisty (když na vědeckém semináři konaném zhruba před pěti lety na Festivalu fantazie v Chotěboři bylo poukazováno na nepopiratelnou skutečnost, že sci-fi není nic jiného než zkratka pro Soubor Cimrmanovy fikce) a filosofa Járy Cimrmana v souladu s jeho teorií externismu slavný „krok stranou“, a řekněme si pár slov o něčem, co sice stojí trochu mimo hlavní proud počátků Zlatého věku, nicméně i o tom je na místě se, byť okrajově, zmínit.

Začíná to být opravdu zajímavé. Minule jsme nahlédli na neuvěřitelný rozsah tvorby Isaaca Asimova. Dnes si představíme autora, který oslňoval americkou mládež čtyřicátých a padesátých let, ale svůj triumf nikdy nepřekonal...

Minulý díl nám předestřel S. G. Weinbauma, kterého můžeme považovat za Máchu science fiction, který zemřel dříve, než-li mohl začít pořádně psát. Dnes se podíváme na jednu z vydavatelských ikon Zlatého věku, která napsala několik nezapomenutelných prací, z nichž několik se objevilo i v češtině.

V závěru minulého dílu jsem uvedl, že v rámci tohoto cyklu se chci zabývat v češtině dostupnými pracemi anglo-americké science fiction publikovanými zhruba od roku 1930 do počátku 40. let.

Orson Scott Card je ďalší z amerických spisovateľov, ktorého mnohí stále radi priraďujú k „mladej“ generácii autorov fantastiky. Mladík, čo už má dávno po päťdesiatke... Nových a mladých vĺn bude určite ešte kvantum, pravdou však ostáva, že Card vniesol do žánru sci-fi závan čohosi nového. Spravil tak Enderovou hrou v roku 1985 a čuduj sa svete, ešte aj po vyše dvadsiatich rokoch pôsobí (kniha) sviežo a hravo. Príbeh o detskej škole určenej na výcvik elitných vojakov je vo svojej jednoduchosti geniálny. Termiťáci nás nemajú radi. My nevieme, čo vlastne chcú, tak sa pripravujeme na ich vyhladenie. Ak to samozrejme stihneme skôr ako oni vyhladia nás, keďže nám tiež nerozumejú.

Šest let psychoanalýzy jí hodně pomohlo, ale ještě nebyla vyléčená. Nic takového jako „vyléčenost“ ostatně neexistovalo – život sám byl onou „chorobou“ a člověk musel stále růst (respektive se funkčně adaptovat na růst), aby nedošlo k duševní stagnaci.