Recenze

Nakladatelství Argo zdárně pokračuje ve vydávání děl Philipa K. Dicka. Marsovský skluz v čase u nás už jednou vyšel (1998, Leonardo), ovšem s překladem tak typickým pro 90. léta minulého století. Nyní se tedy konečně můžeme pokochat bublákem adekvátnějším, a zapomenout na všechno humorné z první verze. Redakce varuje: Po přečtení začala Lament projevovat známky podivného chování. Hnic.

I přes zmíněné drobnosti ční román jednoznačně nad průměrem. Při hodnocení je proto třeba přihlédnout k několika skutečnostem - tou první je dobový kontext. Poklidné a tiché místo, které bývá právem přiřazováno k magickému realismu, bylo vydáno roku 1960. To je šest let před Bulgakovovým Mistrem a Markétkou a sedm let před Sty roky samoty Gabriela Garcíi Márqueze, základními stavebními kameny tohoto žánru! Druhou je neskutečná vyváženost a až hrdinské balancování na hraně kýče a patosu. A světe div se, Beagle k ani jednomu nesklouzne, i když prostředí k tomu přímo vybízí.

„Jupijej! Vyšel další Kůstek!“ Nyní jsou v kurzu dvě možnosti. Buď jste ihned po přečtení úvodního výkřiku vyskočili od svých prohlížečů, doběhli k oblíbenému knihkupci a s novým komiksem v zubech se právě snažíte popadnout dech a nebo… A nebo ne. Pokud by situace číslo jedna opravdu nastala, už asi stejně nemáte chuť tuto recenzi dočíst, jelikož důvody, proč si Kůstka koupit, znáte a důvody, proč si ho nekoupit, vědět nechcete. Inu, trochu jsem počítal s tím, že většina čtenářů Sardenu to má v hlavě alespoň trochu srovnané a nevyráží v papučích do ulic pokaždé, co se objeví jakákoliv nová kniha. Takže pro ty, co zůstali sedět, následuje pár řádek o tom, jak to s tím Kůstkem vlastně je.

Viriconium... Město pastelových věží, jež spatříte ve střepech zrcadel, v hladině kaluží po jarním dešti, v denních snech a ve výkladních skříních zapadlých obchůdků. Záhadně proměnlivé, organicky tvárné, bující a hynoucí kdesi na vzdáleném konci času. Domy, bulváry a viadukty vystavěné na deset tisíc let starých skládkách zapomenutých říší, poslední ostrov civilizace v pustinách jedovatých řek a kovových pouští. Viriconium... jehož historie se kroutí a mění, zatáčí a uhýbá jako uličky slumu, jako střeva mytické bestie otevřená na oltáři senilního boha.

Náraz... výbuch... výkriky... modlitby. Pád. V ten deň svet ustrnul v šoku. Slovo popisujúce tento útok existovalo dávno predtým, avšak teraz ho už poznal každý. Terorizmus. V ten deň dostal svet tvrdú lekciu. Terorizmus zasial do amerických sŕdc strach. Písal sa jedenásty september roka 2001.V ten deň sa svet zmenil.

Tentokrát se Rachel, věrna své neobyčejné schopnosti přitahovat průšvihy, připlete hned k několika infarktovým situacím. Třetí kniha ze série Díra (Hollow) je spíše o vztazích než o nějaké velké zápletce nebo detektivním pátrání, přesto jsem ji přečetla jedním dechem.

Captain America je dědeček, protože společně s Batmanem a Supermanem patří k nejstarším americkým superhrdinům. Na rozdíl od zmíněných kolegů ale žije ve stáji nakladatelství Marvel a nutno říct, že okolnosti jeho vzniku jsou velice zajímavé.

Texty o upírech se stávají čím dál populárnějšími a zubatí krasavci se pravidelně objevují i na filmovém plátně. Éra Bély Lugosiho však dávno minula. Dnes se na výslunní upírské slávy hřejí náctiletí mladíci, chladní svou krásou a něžní svým chováním, a pohledné slečny, které jsou v zásadě velmi milé, ale dokáží být i dosti drsné – když je potřeba...