Přistupte blíže, dámy a pánové, a popatřte na sešívance! Ano, v tomto stanu se skrývá tvor, jakého vaše oko ještě nespatřilo. Možná v něm zahlédnete kus Elrika nebo Krále mečů. Místy snad probleskne Titus Žal nebo nějaký ten přetvor či dokonce mytago. Je to skutečnost nebo iluze? Realita nebo přelud?
Při čtení musíme akceptovat pro tehdejší pulpové magazíny povinnou dávku patosu a toho, co je dnes považováno za ubohé klišé – hrdina překonává překážky plavným skokem šelmy, jeho svaly jsou vždy ocelové, v očích cizince tmavé pleti se blýská zloba a zbraně třímané v mocných údech árijských dobyvatelů září jako slunce.
"REM je zkratka pro rapid eye movement – rychlé pohyby oka – a výrazy „REM spánek“ a „snová fáze spánku“ jsou veřejností obecně chápány jako synonyma; nikdo ale přesně neví, jakou vlastně má pohyb očí spícího člověka souvislost se sny, které se mu v tu chvíli zdají. Je velmi nepravděpodobné, že by pohyb očí svědčil o nějakém „sledování“ nebo „stopování“ děje snu, protože vědci zaznamenali intenzivní pohyby očí i u pokusných subjektů, které později své sny popsaly jako poměrně statické; zdálo se jim například o nějakém rozhovoru…"
Město, které místo obrubníků má řetězy, místo dlažby trámy, místo pevné půdy pod sebou propast. Město, které ve větru skřípe. Město, v němž vládne strach, či spíše mnoho různých strachů. Město, v němž žijí ďáblové v lidské podobě a lidé - také v lidské podobě. Rozeznat je od sebe je proto těžké...
Svět zachvátily plameny běsnící války. Zaklínač i Lvíče z Cintry se stali objektem vysoké politické hry, která může zabít nejen je, ale také všechny, kdo jsou jim blízcí. Ostatně, věštba přece tvrdí, že princezně kráčí v patách smrt...
Je to prostě tak trochu jiná kniha – stejnou měrou pro čtenáře fantastiky jako mainstreamu – krásná do knihovničky (jak je u Arga dobrým zvykem) a vhodná k zahájení konverzace: „Viděl jsi Velkou rybu? Ano? Tak já ji četl.“
Bohužel Conan žoldnéř náplň pojmu dobrodružná litereratura nesplňuje. Dělá totiž Conanovi ostudu, protože je nemastný a neslaný. A od toho ho nezachrání ani povedená obálka Karla Zemana, která ke čtení přímo svádí.
Hned při prvním pohledu na červencovou XB-1 mi něco říkalo, že bude stát za to. Jednak se konečně povedlo trefit se do esteticky přijatelných barev a ilustrace Martina Zhoufa patří k těm nejlepším v tomto roce (což je samozřejmě čistě subjektivní záležitost), ale hlavně tituly zahraničních povídek vzbudily neutuchající zvědavost. Měly na mě zkrátka stejný účinek jako titulky “Rytmu života” na moji babičku.
Komiks je epický, hrdinský a vypráví o statečnosti mužů, kteří se nebáli položit život za svou vlast (ale tohle raději nedělejte a nechte to na profících). Prostě nefalšovaná lahůdka, nad níž zaplesá srdce všech, kteří si potrpí přesně na tenhle druh příběhu. Ale na druhé straně – vaší profesorce historie to raději číst nedávejte.
Vlkodlaci momentálně surfují na nejnovější přílivové vlně popularity dětí noci, bohužel ale často zůstávají ve stínu krvesajů. Oproti upírům vypadají hloupí, neohrabaní a zanedbaní. Plebs. Viktor Pelevin ve Svaté knize Vlkodlaka objevuje „nadvlkodlaka“. Jakýsi ideál dokonalého kožoměnce. A vynechal nemrtvé úplně – jaká úleva.
Jste-li hrdým vlastníkem lehce pubertálního potomka, toužícího po dobrodružné, leč netradiční literatuře, zkuste mu pod klávesnici počítače v nestřežený okamžik propašovat jednoho Artemise. A je úplně jedno, který díl to bude. Možná budete překvapeni, až se začne shánět po předchozích, nebo následujících dílech.
I první díly k tomu jasně směřovaly, v tom třetím už ale Živí mrtví přestávají být o živých mrtvých a spíše vyprávějí o živých, kteří jsou uvnitř stále víc mrtví.
Po dlouhé době přemlouvání nad sklenicí vychlazeného piva, podplácení v podobě propisek a prosbách čtenářů se to povedlo. Povedlo se to (a je nutno dodat, že se jedná o zázrak), že jeden z nejpopulárnějších autorů naši SFFH scény Vladimír Šlechta konečně napsal příspěvek do stále více populárnější série Agent JFK.
Živí se lidskými pocity. Obklopují se otisky lidských věcí. I svou podobu přebírají z lidských snů – a taky z nočních můr. Mají zuby a drápy. Mají andělské tváře i temná křídla. Mají liščí oči. Provázejí nás od nepaměti, vskrytu a potají, daleko, a přesto věčně s námi; v jiné rovině skutečnosti, za hranicí tenkou jako smyčka z hedvábí, ve světě, který je odleskem a stínem světa lidí...