Posuzovat ročenku povídek není sranda. Tedy, nepochopte mne špatně, zábava to samozřejmě byla, neboť Jonathan Strahan rozhodně editorský talent má a vypadá to, že za mořem a za kanálem roku 2011 rozhodně neúrodou v oblasti F/SF povídek netrpěli. Jenže dívat se na knihu jako celek, když z principu vznikla každá část zcela samostatně, může být přinejmenším zavádějící podobně jako hledání budoucnosti v kávové sedlině. Proto nastává čas pro použití ultimátní recenzentské praktiky kombinující poznatky nejmodernější psychologie a nejčernějšího voodoo. Dámy a pánové, přichází co-mi-tak-uvízlo-v-paměti.
Přestože jsem některé autory a jejich dílka poněkud zepsul, celkově hodnotím knihu jako zdařilou a nelituji, že jsem si ji koupil. Antologiím zahraniční science fiction se u nás totiž v posledních letech moc nedaří...- 12173x přečteno
Když se ohlédneme zpět, kvalita tohoto eposu nikdy nezakolísala, a to ani v českém překladovém vydání. Takže je jistě na místě poděkovat Neilu Gaimanovi i Viktorovi Janišovi, potažmo celé Crwi, že tento opus magnum postmoderny přivedli na náš svět.
Když jsem byl malý, babička měla v koupelně Aladinův létající koberec. No vážně, může vám to přijít podivné a můžete klidně nevěřícně kroutit hlavou, ale je to tak. Já se nad tím nikterak nepodivoval (neb mi bylo vždycky jasné, že to s tím světem není jen tak) a zneužíval přítomnosti koberce k tomu, abych tvrdohlavě odmítal usnout, dokud mi babička nevypověděla nějakou další z Aladinových příhod, kterých schovávala v rukávu podivuhodné množství. Myslím, že tyhle příběhy mě hluboce ovlivnily jak po autorské, tak po čtenářské stránce.
Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si vesnička Zeď, která dostala jméno podle impozantní kamenné hradby, jež ji odděluje od přilehlé louky a toho, co je za ní, svůj poklidný život. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. Jen jednou za devět let svou hlídku opouštějí, to když se na louce za zdí koná zvláštní a neobyčejný trh.
A jednoho dne, když se opět nudí, si na ně vzpomene a zkusí znova otevřít. Jenže tentokrát nenarazí na stěnu, ale na temnou chodbu vedoucí NĚKAM. Jak už jsem říkal, dětská zvědavost je obrovská, takže se malá hrdinka vydá na průzkum a na druhém konci nenajde žádnou kouzelnou zemi ani poklad v dračí sluji, ale...
Před deseti lety vyšla antologie Gardnera Dozoise a Jacka Danna nazvaná Armageddons (v češtině jako 
Charlie Nancy už dávno není klukem a taky nějakou dobu už není otylý - přesto se ho přezdívka Tlustý Charlie drží a vynořuje se bez ohledu na to, jak se Charlie snaží jí zbavit. Ta přezdívka je vlastně památka na jeho tátu, bohéma a bonvivána, od kterého Charlieho matka i s chlapcem utekla už kdysi dávno. Ale ani Atlantik mezi Charliem a jeho otcem nerozpustil jejich vzájemné pouto.
Stín - ač má velmi poetické jméno - je se svojí mrtvou manželkou Laurou jedním z mála lidí, opravdových lidí, se kterými se v příběhu setkáme. Neil Gaiman oživil stránky své knihy bohy všeho druhu od původních bohů Ameriky přes ty severské až po bohy Orientu. Jsou to ale postavy velmi zvláštní. Mají lidskou podobu, většinou ani příliš nekouzlí a nadpřirozených schopností využívají jen občas. Navzájem o sobě vědí, respektují se a jejich hlavní starostí je, aby v ně lidé věřili.
N. Gaiman
Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice / šéfredaktor: Monika Slíva Dvořáková / zástupce šéfredaktora: Tereza Kadet Kadečková / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711 / administrace
Ilustrace v hlavičce Stefan Keller na Pixabay
