Tentokrát to není recenze, ale další výplod mé choré čtenářské mysli, která mě (sama sebe) systematicky pronásledovala od přečtení Šamanova Blackoutu. Nyní konečně vyplodila tento text a ukojena opět zaleze do své ulity až do doby, než jí další kniha upoutá natolik, že pocítí potřebu sama něco sdělit kolemjdoucím.
Možná si někteří z vás pamatují, že jsme vám pod stromeček nadělili sborník povídek našich současných autorů, který obsahoval i text nedávno zesnulé Martiny Šrámkové, které jsme ho věnovali. Velmi nás potěšila reakce čtenářky Informace, o kterou se s Vámi tímto chceme podělit...
Budou zde zjednodušeně vysvětleny principy vzniku nejjednoduššího obrazce, obyčejného kruhu - jediným nerozvětveným výbojem blesku, a chronologie vzniku takového kruhu v průběhu několika týdnů až měsíců po výboji blesku. tímto tvrzením budou dosavadní samozvaní CC průzkumníci nesouhlasit, budou proti němu protestovat, budou se proti němu dokonce i bouřit a hrozit vztyčenými pěstičkami, to je ale asi tak doopravdy všechno, co s tím nebo proti tomu mohou oni i kdokoliv z nás dělat.
Dříve než Vám nabídneme třetí pokračování seriálu vysvětlující vznik tajemných kruhů v obilí,dovolte nám nabídnout vám pohled z jiného úhlu z pera pana Karla Wágnera.
Ke vzniku pravidelného obrazce dojde jen v naprosto ojedinělých případech, v jediném případě z několika miliónů, kdy jsou vytvořeny zcela náhodně a zdánlivě bez jakýchkoliv logických příčin podmínky vyhovující vzniku pravidelného obrazce, a to i víc než jen dvě. Je možné použít analogii z chemie - k reakcím mezi atomy a sloučeninami dochází při srážce dvou částic...
Tehdy mi bylo jedenáct a chodila jsem do šesté třídy základní školy. Ač mě nikdo nenutil, a konečné rozhodnutí bylo jen na mně, vstoupila jsem ve druhé třídě do přípravné organizace pro pionýry, která se jmenovala Jiskry. Slib jisker jsem skládala dodatečně, protože jsem si to rozmyslela v době, kdy už všichni ostatní v Jiskrách dávno byli, a slib měli tudíž složený.
Dne 8. ledna, v přítomnosti meškajícího u mne přítele, po různých manifestacích v podobě rozmanitého klepání a poletování předmětů, manželka má omdlela, spatřivši jakousi ohnivou kouli, která vyletěla zpod její postele...
Teprve nedávno jsem se dostala k přečtení tohoto veleprofláknutého, veleklasického veledíla a vele na mě zapůsobilo. Přišlo mi nepatřičné psát klasickou recenzi, neboť bych nosila dříví do lesa a já hrozně nerada dělám zbytečnosti. Na druhou stranu jsem ovšem nedokázala odolat nutkání, se k právě zhltnutému příběhu nějak vyjádřit:
Odkaz z Googlu pro Hic Rhodus, hic salta mne zavedl na frázi z jedné Ezopovy bajky. Ezop, pokud vůbec existoval, byl Řek, který žil v šestém století před Kristem, ale nejstarší texty jeho povídek, které se nám dochovaly, jsou latinské verze z prvního a druhého století našeho letopočtu, a v nich je tato fráze použita ve tvaru Hic Rhodus, hic saltus, což v podstatě znamená: „Tady [je] Rhodos, tady [předveď svůj] skok.“
Sotva můj zrak padl na obálku knihy Dana Simmonse Kantos Hyperionu, nového souborného vydání Hyperionu a Pádu Hyperionu, vzpomněla si hlava na jedno drobné upozornění, které kdysi vydavatel umístil hned pod titul, a nechtě se tak pustil do Simmonsovy hry na odkazování na jiné knihy: "Kniha srovnatelná s Dunou F. Herberta."
Sotva co Kantos Hyperionu, souborné vydání prvních dvou knih „hyperionského“ cyklu Hyperion (Plzeň 1997; v citacích dále jen H) a Pád Hyperionu (Plzeň 1997; v citacích dále jen PH), spatřil světlo regálových svítilen, rozšířily se datasférou jako viry chvalozpěvy na Simmonse, na jeho jazykové mistrovství a lásku k literatuře.
Človek modernej doby môže byť najšťastnejším zo všetkých ľudí z iných dôb. Má k dispozícii najmodernejšie technológie, ktoré mu zlepšujú život a umožňujú veci, ktoré by ľudia spred tristo rokov považovali za mágiu. Ale každá minca má dve strany.
Asimov obeys strict hierarchy of the enlightment’s world order; in the very beginning of the Foundation saga country boy Gaal Dornick comes to Trantor, imperial centre of the twenty-five million inhabited planets.
Michael Jackson is a shadow fluctuating among various personages: both colored and white, man and woman, child and adult, artist and businessman, childlike and erotic, and in the end dead and alive, perhaps livelier post mortem than he ever was during his physical life.
Tuto krátkou úvahu napsanou pod vlivem dokumentu Seved Deadly Strikes, kde "nejaký Austin Stevens hľadal a fotografoval hady. Okrem fotografa je to vraj aj biológ a herpetológ. Na zoológa si však počínal neuveriteľne dementne a arogantne", berte jako úvod k rozsáhlému textu o filmových hororech, kde se v hlavní roli představila zvířátka zabijáci (těšte se na zítřek)...