P. K. Dick

Dick sleduje v Mamlasu z maloměsta opravdu banální a milionkrát odvyprávěný příběh. Tak často vídaný nebo slýchaný, že na něm už snad nejde najít nic nového. A Dick se o to ani nesnaží. To by bylo skoro nemožné. Místo toho využívá svůj talent pro prokreslení postav a nastavení atmosféry k tomu, aby z provařeného tématu i prostředí dostal maximum.

Zaklínač byl naposledy tématem prosincové Pevnosti. Teď je tu zas a krade si slávu pro sebe.

Předposlední pravda patří k příběhům, které napsal Dick ve svých nejlepších letech. Je to poznat na lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit svou vizi tak, aby byla zcela srozumitelná a zároveň nebyla zjednodušená až na kost. K tomu si přimyslete na mistra výjimečně akční styl, který je dosti vzdálený jeho nejslavnějším „filozofickým traktátům“ Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo UBIK.

Všechny povídky ve sbírce napsal Philip K. Dick v průběhu pouhých dvou let 1953 a 1954 a nejgeniálnější na tom všem je fakt, že pokud netušíte, jak jsou staré, ve snu by vás to nenapadlo. A pokud to víte, o to víc jste udivenější, protože všechny vyznívají naprosto současně, či spíše nadčasově a prakticky žádná z autorových myšlenek neztratila svoji platnost.

Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.

Znáte rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný? Máloco jiného vystihuje knihy amerického vizionáře a literáta Philipa K. Dicka tak přesně, jako tento postřeh. Dickovo halucinatorní, uhrančivé a pochmurné dílo se totiž jakékoliv škále „líbí-nelíbí“ naprosto vymyká. Na druhou stranu o tom, že autorovy spisy dokážou otřást čtenářem silou středně těžké autohavárie, nelze pochybovat.

Pokud znáte ten pocit, že s realitou kolem Vás to nějak není úplně v pořádku, bude čtení Tří stigmat jako setkání se starým dobrým známým. Pokud netrpíte tímto druhem paranoii, měli byste ke čtení přistupovat opatrně, mohli byste utrpět vážný šok.

Raz som sa dozvedel, že nejaký Stephen King píše hrôzostrašné horory. Knihy Karla Maya, J. F. Coopera, G. F. Ungera či Zane Graya som už prečítal všetky a mal som vnútornú potrebu posunúť sa niekam ďalej, tak prečo neskúsiť horor? Prehrabal som sa v rodičovskej knižnici a našiel Muža na úteku. Jediné čistokrvné Kingovo scifíčko vydané pod pseudonymom Richard Bachman