Celkově je nový Omnibus počin, který si jistě užijí všichni fanoušci Predátora. Mimo Xenogeneze a trošku i Divočiny v něm nenajdete žádné vyložené zklamání. Příběhy mají spád a často i zajímavou pointu. Krásně využívají i potenciál predátora, který nemusí být nějak časově omezen a může skvěle fungovat jak v 19. století, tak i v současnosti či budoucnosti.
Jako kulisy si pro své vyprávění autor vybral jednu z největších válečných zón na světě – Afghánistán. Nejsou to však žádné ochotnické kulisy vesnického divadla, ale s obrovskou péčí budované reálie military příběhu. Živě si dokážu přestavit tu dřinu - desítky a desítky hodin stráveného pátráním, a studováním tématu, historie, vojenské terminologie a hantýrky. Počet použitých zkratek, vojenských termínů, přezdívek a žargonu je jedním slovem dechberoucí.
Predstavte si, že ste Michal Pavlič. Ste recenzent Sardenu a náročnejšiu science fiction ste čítali naposledy v januári. Vaša inteligencia a logika je v miernom útlme, potrebujete sa naštartovať na blížiace sa skúškové obdobie. A zrazu sa pustíte do Slepozrakosti Petera Wattsa, zložitejšieho to kúsku science fiction – hard SF. Čo myslíte, čo to spraví s vaším mozgom?
Jestliže jsem o první polovině knihy prohlásila, že na čtenáře působí poněkud nudně, část druhá nám to vynahradí. Konečně se dozvídáme některé odpovědi ohledně Stefana, načež následují nepříjemné důsledky jeho "výletů" na Lauřin život...
Rok se s rokem sešel a Vladimír Šlechta předložil fanouškům Krvavého pohraničí další kamínek do mozaiky příběhu. Myšlenka každý rok vyslat do světa jednu hraničářskou knížku vypadá jako bezva tradice, něco na způsob narozenin nebo Vánoc. Tak co nám Šlechta nadělil letos? Likario vyšlo coby součást Likarijské trilogie, ale s ostatními částmi souvisí docela volně. Aby taky ne, když první a třetí část opustily tiskárnu pěkných pár let nazpátek. Likario představuje samostatný román ze světa Krvavého pohraničí a další kapitolu ze života „rodinky“ půlelfa Thompsona.
Rok parchanta tedy stejně jako předchozí díly nabízí čtenářům dynamický, nezadrhávající se příběh a pohled na novinářskou praxi, kterou vám neposkytnou na žádné škole. Po stránce kresby ani scénáře mu nemám absolutně co vytknout, protože od první stránky mě měli oba tvůrci na lopatě.
Pokud jsem první dílem trilogie byla nadšena a z dvojky trochu rozčarována, protože autorka jen mírně pozměnila hráče a pravidla, trojka je pro mne zklamáním. Suzanne Collinsová v Síle vzdoru přešla od Pána much k Hvězdné pěchotě a její Hunger Games se najedly, z kozy však nic nezbylo.
Ve čtvrté části série Škola noci - její příběh započal v Označené a pokračoval ve Zrazené a Vyvolené - se Zoey musí stát skutečnou hrdinkou a připravit se na boj se zlem, které může být daleko silnější než ona.
Laser-books usilovne mapuje rôznorodý žáner fantastiky, a tak po antológiách venovaných science fiction sa dočkali aj fanúšikovia fantasy. Konkrétne subžánru, ktorého základy položil Robert Ervin Howard, Fritz Leiber a Michael Moorcock, ako mi vysvetlila dvojica skúsených editorov v tradičnom informáciami nasýtenom úvode tematických antológií Laseru. Všetky z nich boli nominované na ocenenie Akadémiou SFFH, New Space Opera a Zrcadlovky sa stali aj víťazom vo svojej kategórii. Dalo by sa očakávať, že ďalšie dielo editora Jonathana Strahana (v spolupráci s Louom Andersom) pôjde rovnakou cestou.
Víte, co je hlavním problémem klasické fantasy? Nikoliv stále dokola se opakující zápletky, ani celková stagnace žánru, který se už léta nevyvíjí. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy, v tomto případě je třeba hledat příčinu u samotných spisovatelů. Klasická fantasy se až příliš často stává posledním útočištěm nepříliš schopných autorů, uchylujících se k ní ve víře, že napsat příběh o putování neohroženého hrdiny za Temný hvozd musí být přeci úplná brnkačka. Výsledky podle toho vypadají...
Představte si svět, kde je vše z kovu. Ze všech stran slyšíte cvakat motory, cinkat řetězy, unikat páru a v neposlední řadě křik lidí. Takový je Inkarceron. Despotické vězení libující si v krutosti. Naproti tomu stojí svět zničený intrikami a technikou zabalený v módě, architektuře 18. století...
Z toho, že v XB-1 v zahraniční sekci najdeme málo povídek, se nám postupně začíná stávat trend. Není to zaplaťpánbůh tím, že by se krátil prostor, jen se začínají na úkor kratších děl prosazovat novely. Minule to byl Erdmanův nexus a jedna opravdu krátká povídka, tentokrát se dočkáme už jen jednoho zástupce zahraničí, a sice Teda Chianga s novelou Životní cyklus softwarových objektů.
Skôr než sa rozpíšem o dôvodoch, prečo sa tento obdivuhodný úspech podarilo dosiahnuť práve americkému spisovateľovi Georgeovi R. R. Martinovi (takže je to jasné – stačí mať dve stredné mená začínajúce na „R“ a prepisujete dejiny žánru!), sa pokúsim v krátkosti predstaviť dej prvého románu z cyklu „Pieseň ľadu a ohňa“ pod názvom „Hra o tróny“.