česká antologie

Sbírka černých básní třiadvaceti současných českých a slovenských autorů, kterou sestavila matadorka tuzemského hororu Kristina Haidingerová a Zdeněk „Zelda“ Záleský, jeden ze zakladatelů hnutí Infernalismus.

Smečka vychází příští týden. My vám na Sardenu přinášíme exkluzivní recenzi už teď.

Martinu Fajkusovi a Jakubu Maříkovi se s antologií Lovci monster - Fantom povedl husarský kousek. Díky nim a elitní jednotce tuzemských žánrových autorů v ní čeští čtenáři získali originální a perfektně vyváženou knihu povídek ze světa Lovců monster zasazených do našeho prostředí.

Fantazie je prý nekonečná. Čtenáři beletrie často říkají, že do knih utíkají před nástrahami soudobého světa. Velmi populární je v tomto směru fantasy, sci-fi a hororová literatura. Ale fantastická literatura může sloužit nejen jako únik, nýbrž i trefně glosovat současnou situaci.

Když v roce 2005 proběhla anketa o největšího Čecha, Johann Gregor Mendel se umístil na 54. místě. Nechybělo ale málo a otec genetiky málem upadl v zapomnění. Naštěstí se tomu nestalo a právě v roce 2022 si připomínáme 200 let od jeho narození. Nevím, jak ve zbytku republiky, ale v Brně na vás na každém rohu číhá hrášek, všichni chodí v zelené a hráškový krém se stal pro letošek specialitou, kvůli které se sem sjíždějí lidé z celého světa.

Žena. Slovo, které hýbe světem. Přinejmenším tím mužským. Jen těch podob, které žena má! Žena v množném čísle, žena za pultem, žena osudová (tedy femme fatale), žena tajemná, žena profesionální (jak ví nejlépe Páral). A těch knih, co bylo napsáno! Schválně si zadejte do vyhledávače knihovny slova „žena se“. Vyplivne to knihy jako Žena se závojem, Žena se nikdy nevzdává, Žena se špatnou pověstí a v neposlední řadě i Žena se nedá loupat jako banán. No, a pak je tu Žena se lvem.

Vážení čtenáři, vyšla nová antologie Ondřeje Jireše, ve které najdete to nejlepší, co se u nás kdy v žánru fantasy urodilo. 17 světů, 17 autorů. A už teď můžete nahlédnout do jednoho z nich prostřednictvím štědré ukázky. Začtěte se do Válečné lsti od Vladimíra Šlechty.

Není pro mě těžší recenzování, než povídková sbírka českých autorů. Většinu z nich znám přinejmenším od vidění a pokud v nich vzbudím pocit ukřivdění, plivnou mi na conu do piva, nebo mi rovnou podrazí nohu, až se budu nad ránem potácet od festivalového baru. A nejhorší je, že pocit ukřivdění nemusí být jen vinou negativního hodnocení. Úplně stačí, že „toho druhého“ jsem chválil víc.