Tento text vyvolává ve věcech Světla pochybnosti. Tento text vyvolává ve věcech Tmy pochybnosti. A co si budeme povídat, tento text vyvolává už na první pohled pochybnosti i ve čtenářích. Můžeme stále strkat za Lukjaněnka ruku do ohně, aniž bychom přišli k rozsáhlým popáleninám?
Dne 21. prosince, Anno Domini 2012, se měl konat konec světa. Alespoň podle senzacelačné interpretace ukončení dlouhého cyklu Mayského kalendáře. Nevyšlo to, a tak se z recenze neuleju. Kdyby se však obavy byly přece jen naplnily, mohlo to dopadnout například jako v novém českém románu Mondschein, čerpajícím z tradice dystopické a post-apokalyptické literatury.
Zloděj Ilmar, noční čarodějka a letkyně Helena, hromotluk Arnold a jeptiška Luisa – ti všichni jsou vinou prince Marcuse v pěkné kaši. Dočtení prvního dílu Chladné břehy tak ve mně zanechalo spoustu otázek. Přinese závěrečný díl dilogie kýžené rozuzlení? A kdo je vlastně Marcus?
"Slunko celý den neslezlo z oblohy. Být člověk tak řeknu, že z toho vedra zemřu. Za prvé - já člověk nejsem a za druhé – mrtvý jsem už dlouho. Nebo spíše nemrtvý.
Takže podobnou knihu jsme ještě neměli. A nebojím se napsat: Budí úžas. Hrozí infarktem - každému potenciálnímu čekateli na důstojného nástupce sběratele pověstí Václava Cibuly a všech jeho předchůdců.
Halloween: dýně, duchové, čarodějnice, mrtví a nemrtví, strach, tma.... co vás ještě napadne? Nás napadla soutěž... černý týden je pryč a my máme výherce!
Mají jasně zářivou obálku a rozhodně nejsou chladným čtením. Pokud vás ale plachetnice Milana Fibigera naláká na námořní dobrodružství, poněkud vás zklamu. Kdepak vážení, ne o plachtění, ale o létání je tato kniha. Budete se těsnat v kabině kluzáku, který poslouchá pouze jediného člověka, šplhat po vrcholcích mraků a spolu s hlavním hrdinou křičet: „Heleno, Heleno!!“
Ústřední zápletka je úchvatná – neobvyklá, inteligentní, lákavá. Šen Tchaj je zajímavou postavou, a přestože většinu děje zvládá s elegancí superhrdiny, je uvěřitelný. Velmi dobrý je i obraz Kitháje, jejích vrstev a jejího uspořádání. Z tohoto nejvíce do popředí vystupují dvorské intriky spojené se zdvořilostními frázemi a úředními postupy, nad kterými by všem byrokratům zaplesalo srdce.
Předposlední pravda patří k příběhům, které napsal Dick ve svých nejlepších letech. Je to poznat na lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit svou vizi tak, aby byla zcela srozumitelná a zároveň nebyla zjednodušená až na kost. K tomu si přimyslete na mistra výjimečně akční styl, který je dosti vzdálený jeho nejslavnějším „filozofickým traktátům“ Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo UBIK.
Nemrtvé si většina čtenářů spojuje jen s tou nejpokleslejší oddechovou literaturou. A ze všech druhů nemrtvých si vláčení spodními proudy béčkové kultury nejhůře odskákaly zombie. Nyní se smradlavé rozpadající se mrtvoly vrací z hrobů do úplně jiné kategorie čtiva, než na jakou byly zvyklé.
Anin duch se na obálce chlubí krátkým citátem Neila Gaimana - Mistrovské dílo! A nejde s tím nesouhlasit! Anin duch je nádherná knížka s příběhem, který jako by právě Gaimanovi sklouzl ze scénáristického pera doplněný zdánlivě jednoduchou, ale velice živou a účelnou kresbou.