Všechny povídky ve sbírce napsal Philip K. Dick v průběhu pouhých dvou let 1953 a 1954 a nejgeniálnější na tom všem je fakt, že pokud netušíte, jak jsou staré, ve snu by vás to nenapadlo. A pokud to víte, o to víc jste udivenější, protože všechny vyznívají naprosto současně, či spíše nadčasově a prakticky žádná z autorových myšlenek neztratila svoji platnost.
Co může Oko na nebi nabídnout dnešnímu čtenáři, pokud není zrovna skalní fanoušek Dickova díla?
Posledního vlkodlaka zahalila aura nesmazatelné kontroverze. Proč tomu tak je? Že by dnešní čtenářská obec nebyla zvyklá na detailně popisované vraždy se sadistickým nádechem či snad nevidí v každém filmu herce oddávající se sexuálním fantaziím?
Jack Kerouac na Sardenu? ptáte se. Napsal snad nějakou fantasy, o které se dosud nevědělo? Inu, elfy, kteří by vyzvali samotného JRRT na hru o trůny s jediným možným vítězem, nečekejte, ale že to v Kerouacově hlavě nikdy nebylo úplně v pořádku, ví každý, kdo o něm něco ví. Takže nějaký ten upír, či ztělesněný Ďábel nakonec čtenáře až tak nepřekvapí.
Asi nejdůležitější postavou je sama Dívka na klíček, geneticky vyšlechtěná bytost, která byla upravená pro absolutní poslušnost a touhu zalíbit se za každou cenu pánovi, ale skončila v pekle, na které ji výcvik ani genetika nepřipravili, a tak mezi znásilňováním a ponižováním, i když je to proti jejím genům, touží po svobodě.
Vážení a milí naši příznivci,
Grace a Sam. Dívka a vlk. Vlčice a chlapec. Navždy spoutáni poutem lásky pevnějším než ocelové lano, přesto jsou jejich společné chvilky křehké jako krůpěj rosy. Stačí jen studený vánek…
S potěšením musím konstatovat, že ve většině případů přežily příběhy přenos do komiksové podoby dobře, ne-li výborně. Přesto se našlo pár takových, které doplatily hlavně na malý prostor, jenž jim byl vyčleněn. Je to škoda a myslím si, že pokud by příběhů byla na stávajícím prostoru polovina, možná dokonce třetina, dopadlo by zpracování ještě lépe a mohli bychom držet v rukou publikaci blížící se dokonalosti. Teď již ale k jednotlivým příběhům.
Město hoří. Plameny přeskakují ze střechy na střechu, věnčí je jako oranžové věže. Šlehají do výše desítek metrů, rudé jako krví nalitý hřeben běsnícího kohouta. Pálí bez rozdílu vše živé i neživé, jančí v paletách žluté, svatební bílé a kouřově černé barvy smrti. „Už jdou,“ šeptá maminka. Nechte se unést magickou atmosférou Městských válek...
"Město hoří."
Pro soutěž na tento týden nám jednu nedávno vydanou (a tentokrát i lehce kontroverzní) knihu poskytlo nakladatelství Argo. Jmenuje se Poslední vlkodlak a napsal ji britský autor Duncan Glen.
V říjnu bylo opět z čeho vybírat a člověk pořád musí mít na paměti, že den má jen 24 hodin a ani o chlup více. Jak mně by se hodily ty úžasné čarovné hodinky na obracení času, které půjčil Brumbál Hermioně (v HP a vězeň z Azkabanu), ale komu by se nehodily, že? Sice je nemám, ale s myšlenkou na důchod kupuji stále nové a zajímavé tituly a snad si je jednou všechny přečtu... 
Co mohu a mám o této knize říci? Co už o ní bylo za ta dlouhá léta napsáno? Mnohé. Padesát jedna let je na světě a pořád ji čtou lidé v různých jazycích, stále je aktuální. Název svádí ke klidu a míru, ale klid a mír poskytuje jen prostředí hřbitova, ve kterém se děj odehrává. Hřbitov je plný ulic a uliček. Každý mrtvý má svoje bydliště-úložiště, jako když byl živý a měl svůj byt nebo dům s adresou.
Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.
Argo
Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice / šéfredaktor: Monika Dvořáková / zástupce šéfredaktora: Martin Stručovský / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711 / administrace
