Na pozvání Velvyslanectví Švédska v ČR a nakladatelství Argo zavítá ve dnech 18. a 19. 5. 2012 na pražský veletrh Svět knihyJohn Ajvide Lindqvist, autor slavného upířího hororu Ať vejde ten pravý.
Začnu s pozitivními dojmy: Robert V. S. Redick s námořní tématikou pracuje zkušeně, nevyhýbá se detailům a všechno působí uvěřitelně. Atmosféra je vynikající. Není to ale příručka pro velitele obřích plachetnic. Je to drama, protože na palubě je neskutečně výbušná směs pasažérů...
V zásadě najdeme dva druhy beletrie. První z nich připomíná horský potok: žene se od pramene neúnavně kupředu, děj letí z bodu A k bodu B a jako prudká bystřina překonává všechny peripetie vstříc katarzi. Tak přesně takový Malý, velký není.
Všechny povídky ve sbírce napsal Philip K. Dick v průběhu pouhých dvou let 1953 a 1954 a nejgeniálnější na tom všem je fakt, že pokud netušíte, jak jsou staré, ve snu by vás to nenapadlo. A pokud to víte, o to víc jste udivenější, protože všechny vyznívají naprosto současně, či spíše nadčasově a prakticky žádná z autorových myšlenek neztratila svoji platnost.
Posledního vlkodlaka zahalila aura nesmazatelné kontroverze. Proč tomu tak je? Že by dnešní čtenářská obec nebyla zvyklá na detailně popisované vraždy se sadistickým nádechem či snad nevidí v každém filmu herce oddávající se sexuálním fantaziím?
Jack Kerouac na Sardenu? ptáte se. Napsal snad nějakou fantasy, o které se dosud nevědělo? Inu, elfy, kteří by vyzvali samotného JRRT na hru o trůny s jediným možným vítězem, nečekejte, ale že to v Kerouacově hlavě nikdy nebylo úplně v pořádku, ví každý, kdo o něm něco ví. Takže nějaký ten upír, či ztělesněný Ďábel nakonec čtenáře až tak nepřekvapí.
Asi nejdůležitější postavou je sama Dívka na klíček, geneticky vyšlechtěná bytost, která byla upravená pro absolutní poslušnost a touhu zalíbit se za každou cenu pánovi, ale skončila v pekle, na které ji výcvik ani genetika nepřipravili, a tak mezi znásilňováním a ponižováním, i když je to proti jejím genům, touží po svobodě.
Grace a Sam. Dívka a vlk. Vlčice a chlapec. Navždy spoutáni poutem lásky pevnějším než ocelové lano, přesto jsou jejich společné chvilky křehké jako krůpěj rosy. Stačí jen studený vánek…
S potěšením musím konstatovat, že ve většině případů přežily příběhy přenos do komiksové podoby dobře, ne-li výborně. Přesto se našlo pár takových, které doplatily hlavně na malý prostor, jenž jim byl vyčleněn. Je to škoda a myslím si, že pokud by příběhů byla na stávajícím prostoru polovina, možná dokonce třetina, dopadlo by zpracování ještě lépe a mohli bychom držet v rukou publikaci blížící se dokonalosti. Teď již ale k jednotlivým příběhům.
Město hoří. Plameny přeskakují ze střechy na střechu, věnčí je jako oranžové věže. Šlehají do výše desítek metrů, rudé jako krví nalitý hřeben běsnícího kohouta. Pálí bez rozdílu vše živé i neživé, jančí v paletách žluté, svatební bílé a kouřově černé barvy smrti. „Už jdou,“ šeptá maminka. Nechte se unést magickou atmosférou Městských válek...
"Město hoří."To je pořádně silná věta pro otevření románu. Na nějaké zdržování ale není čas. Jak si jistě drahý čtenář vzpomene, na konci předchozí knihy vypukla válka, taková, která změní povahu Druhého (skrytého) světa a jeho vztah ke světu nás, obyčejných smrtelníků, navždy.
Pro soutěž na tento týden nám jednu nedávno vydanou (a tentokrát i lehce kontroverzní) knihu poskytlo nakladatelství Argo. Jmenuje se Poslední vlkodlak a napsal ji britský autor Duncan Glen.