Recenze

Nejsem schopna posoudit, zda je Popel a prach tak vynikající, protože vznikl v Polsku se silně katolickým podhoubím, které prorostlo i do autora, nebo zda je Jarosław Grzędowicz výjimečně duchovně zaměřený. Popel a prach se o duchovno jen tak neotírá, aby byl zvláštní a atraktivní. V redakční diskuzi pak Lament pronesla srovnání působení tohoto příběhu na čtenáře se slavným románem Lavondyss..

Stojíme, často opakujíce slova Isaaca Newtona, na ramenech svých předchůdců. Díváme se do dálky, ale někdy stojí za to se podívat pod sebe, z čeho vlastně vyrůstá naše vlastní velikost. A tak by měli činit i současní autoři SF a jejich čtenáři. Předhozená sbírka je jedním, byť drobným a zdaleka ne vyčerpávajícím, pohledem na ramena člověka, který svá největší díla napsal na klasickém psacím stroji. I možná proto, že musel vážit každý úhoz, že nemohl používat Ctrl-V a Ctrl-C, jsou jeho texty propracované a promyšlené.

U spisovatelky jako je Tanya Huffová můžeme obdivovat jistotu toho, že neustrne a vždycky přijde s nějakým novým motivem. Po démonovi z prvního dílu, vlkodlacích z druhého a mumii velekněze z třetího nyní přichází s legendární bytostí doktora Frankensteina. Všechny recenze na předchozí tři díly si na Sardenu můžete přečíst (stačí kliknout na tag Krevní pota nebo T. Huff), ale vás určitě zajímá, jak si stojí čtvrté pokračování...

Po rozhovoru s Darionem jsme nabíli nejenom galerii s obálkami knih tohoto českého autora, ale i reportáž ze křtu této výjimečné knihy a samozřejmě i recenzi. Možná jste ji během prázdnin propásli, proto je čas si tuto knihu připomenout druhou kritikou. Zvláště i proto, že v pátek vás na serveru Fantasya.cz čeká milé překvapení...

Protože se celkem programově vyhýbám masové fantasy (aniž bych cokoliv měla proti jejím čtenářům), trošku mě vyděsilo, když jsem zjistila, že Společenství čarodějů je trilogií. A x-logie, jak je známo, bývá primárním průvodním znakem této sekce fantastiky.

Nevermore Baltimore je hlavně dobrodružný příběh, žádné filozofické traktáty o nejhlubším smyslu bytí rozhodně nečekejte, a jako k dobrodružnému čtení se k němu musí přistupovat. Čtenář zkrátka musí vzít za své autorova pravidla hry a nechat se pohltit příběhem stejně, jako by sám hrál nějakou počítačovou hru.

"Podívejte, já sci-fi začal psát z blbého pocitu, že nejsem ani pořádný novinář, ani dobrý fotograf. A přece ještě jinak… Abyste si dokázal sednout a napsat sci-fi, na to v sobě musíte mít ono okouzlení z chlapeckých let, o kterém jsme už mluvili, a určité dětinství, protože ten žánr je samozřejmě v jistém slova smyslu i hodně dětinská záležitost."

Ivan Adamovič po letech pátrání v literárních archivech a pozůstalostech poskládal dohromady dvě desítky možná zapomenutých, možná trochu out-of-date dílek slavných i zcela neznámých autorů. Smekám klobouk, obrazně řečeno, nad jeho pílí a trpělivostí, se kterou se pustil do rýžování zlatinek ukrytých mezi tunami hlušiny i mezi opakovaně vydávanými povídkami. A obdivuji i jeho krátké medailonky autorů, někdy i s popisem složité cesty, kterou editor musel projít, než mohl příspěvek do této antologie zařadit.