Recenze

Když je hranice mezi realitou a sny příliš tenká, utíkáme do svých tajných skrýší ukrytých na podivných místech. Malé děti většinou utíkají do říší, které svým vzhledem připomínají pohádky. Teenageři se pro změnu zabydlují v říši splněných přání, dospělím se otevírají dveře do země „těch co prozřeli“ a starší lidé usedají do řad moudrých.

Svět démonů existuje paralelně vedle toho našeho a není to zrovna místo, kam byste rádi zajeli na dovolenou. Démoni jsou mocní, dlouhověcí a udělají cokoliv, aby se ze svého nehostinného světa byť jen na okamžik dostali. Toho využívají mágové, kteří démonovi na oplátku za špetku jeho schopností poskytnou tělo, ve kterém bude na Zemi přebývat. Nicnetušící oběti přičarují na tělo znamení démona, které slouží jako brána mezi světy.

Příslib humoru rozhodně nebyl klamný – autor mi stylem vyprávění i humoru sedl a vychutnával jsem si vtipy a zábavné situace, popkulturní narážky globální i specificky české. Určitě to není legrace na jedno brdo a asi každý srandymilovný konzument si přijde na své. Musím říct, že už ani nepamatuji, u které knihy jsem se při čtení v MHD naposledy tolikrát neudržel a zasmál se nahlas. Možná u nějakého ranného Pratchetta.

První díl Věku pěti se tak vydařil, že bychom ho s určitou nadsázkou mohli označit za fantasy obdobu Duny. Není zde sice tolik promyšlených intrik, ale ty bohatě nahrazují spletité emoce postav a stejně složité chování, ke kterému je tyto nutí. Vyváženost a jistá prostost (v dobrém slova smyslu) a poctivost této prózy také dávala určitou záruku, že si příběh Trudi Canavan udrží svou kvalitu po celou dobu vyprávění. Jak se jí tedy podařilo v tomhle ohledu vypořádat s pokračováním?

Parchanti – tajná elitní jednotka CIA, která se dozvěděla příliš mnoho o agenturních levárnách a nechuťárnách, a byla proto ve vyšším zájmu zlikvidována. Alespoň jejich nadřízení si to mysleli. Parchanti  ale ze smrtelné pasti unikli a nejvíce ze všeho je teď zaměstnává příprava velkolepé pomsty. Jejich cílem není nic menšího než odhalení všech obchodů a praktik CIA, které nejsou zrovna dvakrát košer, a potrestání zodpovědných osob. Na to, že jsou oficiálně mrtví, se ke svému cíli blíží zatraceně rychle.

Jak jsem naznačil v úvodu, kniha má slušný potenciál. Je pravda, že vlkodlaci jsou pomalu tak ohraní jako upíři a románů z období husitských válek již taky pár vyšlo, ale zkombinovat to s inkvizicí a čarodějnicemi a následně vytvořit přesah mezi dobou středověku a naší současností, již vytváří dozajista originální mix, ze kterého se dá ledacos vytěžit.

Jsme spolu s Katniss zpátky ve Dvanáctém kraji země Panem, v postkatastrofické budoucnosti Severní Ameriky ovládané krutou vládou Kapitolu. Po překvapivém vítězství v Hladových hrách (viz první díl Aréna smrti), na které by dívka nejradši zapomněla jako na ošklivý sen, by si Katniss a Peeta měli žít spokojeným životem v blahobytu.

Někdo nazval Paola Bacigalupiho alarmistou. Ten termín se mi líbí. Bacigalupi však není žádné vřeštící siréna. Nekřičí a nemává zbraněmi. Neburcuje k revoluci. Jen trpělivě a citlivě poukazuje na skutečnosti, které každý den míjíme bez povšimnutí. Píše tak, že na něho už po první přečtené povídce nikdy nezapomenete.