Když je hranice mezi realitou a sny příliš tenká, utíkáme do svých tajných skrýší ukrytých na podivných místech. Malé děti většinou utíkají do říší, které svým vzhledem připomínají pohádky. Teenageři se pro změnu zabydlují v říši splněných přání, dospělím se otevírají dveře do země „těch co prozřeli“ a starší lidé usedají do řad moudrých.
V Gothamu řádí vrah, který zabíjí ženy, zohyzďuje je k nepoznání, a poté je odhazuje do popelnic jako kus starého nepotřebného hadru. A to se Batmanovi samozřejmě nelíbí, protože nemá rád, když mu v revíru řádí škodná. Ještě víc se naštve, když maniak pošle na onen svět jemu blízkého člověka.
Svět démonů existuje paralelně vedle toho našeho a není to zrovna místo, kam byste rádi zajeli na dovolenou. Démoni jsou mocní, dlouhověcí a udělají cokoliv, aby se ze svého nehostinného světa byť jen na okamžik dostali. Toho využívají mágové, kteří démonovi na oplátku za špetku jeho schopností poskytnou tělo, ve kterém bude na Zemi přebývat. Nicnetušící oběti přičarují na tělo znamení démona, které slouží jako brána mezi světy.
Námět komiksu pak čerpá z příběhu o skutečné historické osobě Lips Tullianovi, která rovněž posloužila Friedrichu Schillerovi při tvorbě postavy Karla Moora z jeho slavných loupežníků. Nejeden člověk si také několikrát vzpomene na slavného Hrbáče, ještě slavnější Tři mušketýry a nebo Piráty z Karibiku.
Příslib humoru rozhodně nebyl klamný – autor mi stylem vyprávění i humoru sedl a vychutnával jsem si vtipy a zábavné situace, popkulturní narážky globální i specificky české. Určitě to není legrace na jedno brdo a asi každý srandymilovný konzument si přijde na své. Musím říct, že už ani nepamatuji, u které knihy jsem se při čtení v MHD naposledy tolikrát neudržel a zasmál se nahlas. Možná u nějakého ranného Pratchetta.
Dlouhouchý samuraj Usagi Yojimbo, který neznalým evokuje Pinďu nebo králíčka Azurita, se poměrně nedávno dočkal už dvanáctého českého pokračování. (Již je sice venku i třináctka, ale ve vesmírném měřitku je to stále nedávno.)
První díl Věku pěti se tak vydařil, že bychom ho s určitou nadsázkou mohli označit za fantasy obdobu Duny. Není zde sice tolik promyšlených intrik, ale ty bohatě nahrazují spletité emoce postav a stejně složité chování, ke kterému je tyto nutí. Vyváženost a jistá prostost (v dobrém slova smyslu) a poctivost této prózy také dávala určitou záruku, že si příběh Trudi Canavan udrží svou kvalitu po celou dobu vyprávění. Jak se jí tedy podařilo v tomhle ohledu vypořádat s pokračováním?
Nový komiks z vtipné fantasy série Donžon, to je další pozvánka do světa Terra Amata, kde se to hemží ztřeštěnými zvířecími hrdiny, ukecanými kouzelnými meči a draky, kteří místo ohně plivou jenom agresivní žaludeční šťávy.
Parchanti – tajná elitní jednotka CIA, která se dozvěděla příliš mnoho o agenturních levárnách a nechuťárnách, a byla proto ve vyšším zájmu zlikvidována. Alespoň jejich nadřízení si to mysleli. Parchanti ale ze smrtelné pasti unikli a nejvíce ze všeho je teď zaměstnává příprava velkolepé pomsty. Jejich cílem není nic menšího než odhalení všech obchodů a praktik CIA, které nejsou zrovna dvakrát košer, a potrestání zodpovědných osob. Na to, že jsou oficiálně mrtví, se ke svému cíli blíží zatraceně rychle.
Ten, kdo sáhl po téhle knize, má už určitě takřka stoprocentní zkušenost s některým z předchozích dílů, a tak nejspíš ví, co může očekávat. Charlaine Harris až dogmaticky dodržuje svůj způsob vyprávění a ani pátý díl z cyklu Pravá krev nevybočuje v tomto ohledu z řady.
Jak jsem naznačil v úvodu, kniha má slušný potenciál. Je pravda, že vlkodlaci jsou pomalu tak ohraní jako upíři a románů z období husitských válek již taky pár vyšlo, ale zkombinovat to s inkvizicí a čarodějnicemi a následně vytvořit přesah mezi dobou středověku a naší současností, již vytváří dozajista originální mix, ze kterého se dá ledacos vytěžit.
Praha, matka všech měst a mnoha legend. Obzvlášť po večerech bývala stará Praha tajemná a děsivá. Lidé se většinou zamykali do svých domovů a nevystrkovali ani nos. Po setmění padla na celé město nebývale hustá mlha. Ten kdo měl rozumu nazbyt vzal nohy na ramena, jakmile zapadlo slunko. Našli se i tací, kterým bylo riziko nebezpečí fuk.
Jsme spolu s Katniss zpátky ve Dvanáctém kraji země Panem, v postkatastrofické budoucnosti Severní Ameriky ovládané krutou vládou Kapitolu. Po překvapivém vítězství v Hladových hrách (viz první díl Aréna smrti), na které by dívka nejradši zapomněla jako na ošklivý sen, by si Katniss a Peeta měli žít spokojeným životem v blahobytu.
Vedení nakladatelství BB art a Crew si tenhle důležitý okamžik na našem knižním trhu dobře uvědomilo, takže vypuštění mezi české milovníky bublin proběhlo se vší parádou. Dobře – ohňostroj na Václavském náměstí se sice nekonal a Karel Gott taky nezazpíval žádný ze svých slavných songů. Ale to jsou věci, bez nichž se každý fanoušek obejde. Co je ale nejdůležitější – tentokrát na vás nečeká žádný paperback, ale poctivý hardback s přebalem, na němž je nadupaný akční motiv...
Někdo nazval Paola Bacigalupiho alarmistou. Ten termín se mi líbí. Bacigalupi však není žádné vřeštící siréna. Nekřičí a nemává zbraněmi. Neburcuje k revoluci. Jen trpělivě a citlivě poukazuje na skutečnosti, které každý den míjíme bez povšimnutí. Píše tak, že na něho už po první přečtené povídce nikdy nezapomenete.