Recenze

Slovní spojení „upíří romance“ je vlastně protimluv a do nebe volající (promiňte mi ten výraz) pitomost. Použijeme-li však zcela zvrácenou (upíří) logiku, jsme doma a lyricko-epická báseň, rozhodně o lásce (nejenom mezi lidmi, ale hlavně k jiným pronárodům) je na světě. Pochmurný nebo tragický děj se jaksi rozumí samosebou.

Hovorte si o ňom, čo chcete, verte, čomu chcete, ale faktom je, že Ježiš Kristus z Nazaretu bol a je skutočná superstar. Všetci na svete ho poznajú, nosia symbol jeho údajnej smrti na krku, natočili o ňom filmy, muzikály, zdokumentovali jeho život v knihách a dokonca aj v komiksoch. Tie nám ukázali, že Ježiš mal pred svojou údajnou smrťou, aj po nej, veľmi pestrý život. Tento rok sme sa dočkali ďalšieho komiksu, ktorý dokumentuje Kristove dobrodružstvá. Či skôr dobrodružstvá jeho klonu.

Třetím svazkem pokračuje edice historické fantasy nazvané Kroniky karmínových kamenů. Po matadorech Františkovi Novotném a Vlado Ríšovi přebírá štafetu další autor s mnoha zářezy na klávesnici – Josef Pecinovský.

Začalo to pro nás sešitem Syn člověka. John Constantine se v něm představuje takový, jakého jsme ho znali z filmového zpracování. V podstatě zoufalec a ztroskotanec, který nejde pro cigaretu, flašku whisky a dehtově černou hlášku daleko. A udělat nějakou kardinální pitomost, která ho bude pronásledovat ještě o dlouhá léta později, mu také dlouho netrvá.

Písal sa rok 2007. Do kín boli uvedené filmy Superbad, Spider-Man 3, The Mist a Transformers, v rádiách hrala hudba, ktorá bola horšia než predchádzajúci rok a vo svete Marvel Comics prišiel mutant Victor Creed aka Sabretooth o hlavu. Možno si poviete, to je normálka, on sa zregeneruje. Tentoraz nie. Keď vám niekto odsekne časť tela špeciálnym Muramasovým mečom, tak vám superrýchla regenerácia nepomôže.

Představme si na malou chvíli, že časoprostorové kontinuum vypadá trochu jinak, než patrně vypadá doopravdy. Že čas je skutečně jen čtvrtý rozměr, který se alespoň za některých okolností může chovat jako ostatní tři prostorové rozměry. A představme si, že v časoprostorovém kontinuu – v tom našem, vymyšleném časoprostorovém kontinuu – existují singularity, kterými se můžeme čtvrtým rozměrem pohybovat a nejsme sami.

S koncem školního roku může Snoopy po škole být pěknou pomůckou k odehnání nočních můr, o kterých se zmiňuje P. Onufer v předmluvě, nebo prostě jen hezký dárek za vysvědčení:-)

Už několikrát mě napadlo, jestli existuje „ztracený vývojový mezistupeň“ mezi hard sci-fi padesátých a šedesátých let a kyberpunkem. Nic, co by si tohle označení zasloužilo, jsem v sedmdesátých letech nenašel. A možná nenašel ani Paul Melko a pokusil se něco takového napsat v novém tisíciletí. Takovou podvrženou fosilii.