Blikající neony, technické vychytávky, lasery, implantáty a dunící hudba, která se ti zaryla tak hluboko do mozku, že už ji ani neslyšíš. Jenom tvoje končetiny sebou trhají do rytmu synthwave, zatímco procházíš pod nasvícenou bránou přímo do samotného srdce postcyberpunkového města. Vítej v Cybertownu.
P.S. Tenhle nedělník je výjimečný také svou obrazovou přílohou. Ty fotky prostě musíte vidět. (Slíva)
Do Sobotky jsem dorazila v neděli v psacím vytržení, které u mě spolehlivě vyvolává stres z blížícího se termínu, kdy je třeba odevzdat rukopis. Jak se mám zítra soustředit na frekventanty literárního workshopu, když do pozdních nočních hodin buším do klávesnice v naději, že konec už je blízko?
V mnoha ohledech jsem asociál. Jasně, ráda si s kamarády zajdu do hospody, ráda si zajdu na trhy. A do háje, jsem učitelka, malé lidi mám na krku každý den ve velkém množství! Ale vidět se s lidmi v času odpočinku mi stačí jednou do měsíce. Preferuju ticho, klid a interakci online.
Když jsme se dotázali spisovatele Petra Bočka, zdali by pro Sarden nenapsal Nedělník, nakonec se urodilo víc než obstojně a v rámci hororového týdne završujeme naše každodenní téma hrůzostrašným příběhem, jenž se skutečně stal a co z toho vzešlo. Kdyby vám to bylo z klávesnice páně Bočka málo, pár příspěvků vzad najdete jeho novou povídku i druhý Nedělník na téma Proč, prohoba, zrovna horor?
V dobách koronavirového běsnění a až příliš blízké války může někoho napadnout, proč vůbec číst horory. A ne třeba poklidné Karafiátovy Broučky. No, to je vlastně špatný příklad, tam přece všichni umřou.
Svět je sám o sobě zajímavý, pestrý, fascinující, plný bytostí, které stojí za to vnímat. My čtenáři fantastiky pak máme tu výhodu, že krom zvídavého pohledu turisty můžeme přepnout ještě do módu čtenáře a užít si v dané realitě jakýsi další rozměr.
Chvíli jsem uvažovala, jak naroubovat Velikonoce na fantastiku, ale přiznávám, že moje imaginace dočista selhala. Taky jste si všimli, že s Vánocemi a s Halloweenem je spojená spousta nadpřirozených příběhů, ale velikonoční aby pohledal?
V roce 1953 napsal Roald Dahl povídku Velký samočinný sepisovač. Vypráví o vědci, který tvrdí, že pravidla gramatiky se řídí fixními matematickými principy. Na základě poznání těchto principů sestaví stroj – samočinný sepisovač, pomocí kterého může jakýkoli člověk pouhým šlapáním pedálů a pohybem páček vyprodukovat libovolné množství té nejkvalitnější literatury. Nezávisle na vlastním spisovatelově talentu, samozřejmě.
Barbora Vrobelová o sobě tvrdí, že je pisálek, miluje fantastiku a jednou prý tu knihu napíše. Tentokrát je to sardenský Nedělník o tom, jak (ne)důležité je míti talent.
Tu sme ale na stránkach webu o fantastike a ja tiež patrím do kolektívu serióznych a rokmi ostrieľaných recenzentov. Nuž a možno si teraz položíte ( alebo si kladiete už dlhšie) otázku, aké trapasy už len môže vyrobiť recenzent? Mnohé, moji drahí čitatelia. Ja vyrábam hlavne jeden.
Válka dvou států ve 21. století nemá místo! Válka jednoho národa proti druhému je ale něco, co bychom už neměli zažívat. Ve 21 století, v globalizovaném světě k ní není žádný racionální důvod.
Napadlo vás, jaký vliv měla na vaše dospělácké čtení vaše babička? A co teprve oblíbené pohádky! Věřili byste, že vás mohou celoživotně formovat? Michaelu Kubíčkovou to napadlo a podělí se s vámi o svoje myšlenky, které už pak sami nejspíš nedostanete z hlavy.