„Můžeš být přesvědčen, že ti vzali úplně všechno. Pokud ti však nechali v srdci nenávist a touhu po pomstě, tak se přidej k nám a staň se Vlkem…“ Autor vystudoval historii, politologii a mezinárodní vztahy a v první knize ze série Země upírů znalosti z těchto oborů maximálně zúročil. Zavádí nás sice do budoucnosti, ale protože se lidstvo vlivem celkové devastace vrátilo o několik století nazpět, můžeme obdivovat hodnověrné a naprosto reálné prostředí z období osídlování divokého západu.

Sú knihy, ktoré určujú žánre, smerovanie spoločnosti či vývoj literatúry ako takej. Takou knihou je napríklad 1984 či Mechanický pomaranč. A potom sú knihy, ktoré sú rovnako dobré, občas ešte aj zábavnejšie... a nezaslúžene ostávajú v tieni tých prvých. Presne to je prípad aktuálneho Mechanického klavíra.

V úterý 15. června 2010 pořádá Dům umění města Brna komiksovou burzu u příležitosti výstavy PLANETA EDEN – svět zítřka v socialistickém Československu 1948–1978.

Dnes již klasická série povídek, v níž se věčně opilý vynálezce Galloway Gallegher snaží v nepříliš častých stavech střízlivosti přijít na skutečný účel vlastnoručně vyrobených přístrojů, se konečně dostane do rukou českému čtenáři díky nakladatelství Laser-books...

Tak, a je to tu. Po mnohých rokoch vyplnených napospol vynikajúcimi knihami v českom jazyku sa slovenskí fanúšikovia dočkali a po prvýkrát majú možnosť vychutnať si príbeh z pera Juraja Červenáka v podobe, v akej ho autor stvoril. A že to nie je hocijaký príbeh. Sága Dobrodružstvá kapitána Báthoryho, ktorej úvodnou kapitolou je práve román Strážcovia Varadína, je podľa autorových slov jeho vysnívaným dielom, príslovečným opusom magnum, ku ktorému smeroval od začiatku svojej spisovateľskej kariéry.

Na novou knihu od Neffa čekám vždycky velice netrpělivě. Není pro mě jen studenou a vzdálenou „hvězdou české sci-fi“, kdepak. Je to autor, který stál u počátků mé posedlosti žánrem. Jako jeden z prvních mi ukázal to vzrušení a údiv nad cizími světy, a tak mi pomohl pociťovat totéž i nad vlastním životem. Je to snad známka stárnutí nebo přílišné čtenářské zkušenosti, když se přistihnu, jak doufám, že se s další novou knihou vrátím k té závrati, kterou jsem kdysi prožívala nad neffovkami z 80. let? Myslím, že v tomhle nejsem sama.

V poslední době jsem si našel nového koníčka, pracovně mu říkám sci-fi archeologie. Na výlety do historie žánru jsem vyrazil raketou sovětského člověka na výstavě Planeta Eden, Dveře do léta mi otevřel Robert Heinlein a víkend mi zpříjemnily audio povídky o robotech Isaaca Asimova. A jaké ovoce poznání jsem si utrhl v této rajské zahradě?