Fantasy

Není tomu tak dávno, kdy článek Zkostnatělá česká fantastika způsobil na Sardenu ostré reakce tvrzením, že česká fantastika rozhodně nevzkvétá, ba co víc – zavání zatuchlinou. Eylonwai předložila hypotézu, že naše tvorba je plná klišé, opakujících se modelů a v porovnání se světovými trendy je zastaralá. Vzápětí se rozvinula diskuze, ve které byly vzneseny relevantní námitky. Avšak ani jedna z připomínek nebyla schopna vysvětlit závěry výzkumu Jana Pavliše v jeho bakalářské práci z roku 2016 zabývající se nákupními preferencemi čtenářů fantastiky.

Město Ambra pokrývají výtrusy. Z hub. Lidé žijí v područí šeďáků – bytostí s houbovitou konzistencí – a tajně sní o tom, že se jednou vrátí povstalecká armáda a osvobodí je. Tedy aspoň ti, kteří už dávno na vše nerezignovali.

Že draci ve fantasy patří do starého železa a už nedokážou nabídnout nic nového? Že by se měli tak svěžímu a nápaditému žánru, jako je young adult, vyhýbat obloukem? Pche! Zkuste to říct Robin Hobbové, protože ta vám bez nejmenší námahy dokáže, na jak velkém omylu jste.

Na kostele zvoní zvon, čekám, čekáš, čeká on. Kdo poznal narážku na Hrdého Budžese, může si vybarvit modré políčko. Pokud jste ale, stejně jako já, zavýskli radostí, když jste se dozvěděli, že si přečtete další román ze Západozemí, zde pro vás veselá část recenze končí. Končí? Pokud jste ten typ fanouška, kterého nezajímá jen střípek z "vašeho" knižního světa, ale i jeho historie, vývoj a tradice, pak je Oheň a krev to ideální čtení pro vás.

Román Spojenci českých zemí uzavírá Kotoučovu sérii České země – a je to finále, jak se patří: přes 500 stránek jej činí nejdelším dílem z trilogie. Ta je doplněna ještě o sólo knihu V tajné službě Koruny české a povídku Po Velké bouři, která vyšla v antologii Ve stínu apokalypsy. V ní se čtenář může na rozdíl od trilogie ponořit do počátku, kdy se alternativní historie počíná odklánět od té reálné.

Další prima mýtus vyšel s novejma ilustracema v Tritonu, chcete to někdo na recenzi? Jasně, proč ne, dej to sem. Aahz, Skeeve a jejich první dobrodružství, návrat do starejch časů a mladejch let, kdy mě moc nezajímalo, jak je to napsaný nebo přeložený. Byla to prostě fantastika a bylo to vtipný. Ale víte, jak to říkal nějakej ten antickej týpek, Hérakleitos, myslím…

Žít v oblacích, nebeské zámky... obě tato přirovnání evokují něco krásného, pozitivního a smyšleného. Město v oblacích je takové. Jeho obyvatelé uprchli před katastrofou na povrchu a teď již léta žijí mezi mraky. Všechno je dobré. Všechno je krásné. Všichni mají co jíst a nikdo se nechce vrátit na povrch. A kdo snad tvrdí opak, toho místní policie rychle umlčí.

Znáte nejtradičnější přísady fantasy příběhů? Všechna ta oblíbená a stále užívaná klišé? Sepište si seznam – když začnete během čtení Bitevního mága odškrtávat, dost možná vám na něm nakonec nic nezbude. Tak pevně je tento román zakotven v žánrových hranicích.